Rozhovor se sestrou Ráchel klariskou-kapucínkou

Rozhovor se sestrou Ráchel klariskou-kapucínkou,
která 21. listopadu 2009 slavnostně složila své věčné sliby

Úvodem bych se rád vrátil k světovým dním mládeže (dále SDM) konaných v červenci 2008 v Austrálii, kterých jsem měl možnost se osobně zúčastnit. Ptáte se, jaká je tady souvislost? Během předprogramu v Melbourne jsme se setkali s kapucínem otcem Aurelem, původem z Čech (civilním jménem Ondřej Hrdina), který zde žije od roku 1952. Tento řeholník, který zanedlouho oslaví devadesáté první narozeniny, nás naprosto uchvátil svou vitalitou a radostí ze života s Bohem. I po tak dlouhé době mimo rodnou vlast je stále s naší domovinou v častém kontaktu a mimo jiné také se sestrami klariskami z kláštera ve Šternberku u Olomouce. A právě od otce Aurela, tedy paradoxně až z Austrálie, přišla, prostřednictvím Zdeňky a Helči z organizačního týmu SDM, informace o věčných slibech sestry Ráchel. A tak jsem se tam vydal. Klášterní kostel byl zcela zaplněn. Během mše svaté zaznělo mnoho zajímavého. Celá tato událost, konající se právě nyní, né kdysi dávno někdy v minulosti, mě velmi zaujala. Shrnutím do vlastních slov, musím konstatovat, že jsem tam viděl rozzářené mladé děvče, které jako by se právě vdalo. Napadlo mě tedy, že by bylo zajímavé se o její dosavadní životní pouti dovědět něco více. Proto jsem sestru Ráchel, prostřednictvím e-mailu požádal o rozhovor do našeho farního zpravodaje Poutníka. Jsem nesmírně rád, že se s Vámi nyní mohu podělit o její odpovědi, které jsem obdržel počátkem ledna, a které Vás zcela jistě zaujmou.

Mnoho srdečných pozdravů v novém roce. K jednomu z mých novoročních předsevzetí patřila i odpověď na nabídku rozhovoru do vašeho farního časopisu.(konečně, ovšem ani při nejlepší vůli to v poslibovém kolotoči dříve nešlo) Otázky byly pěkně připravené a překvapilo mě, jak pozorně jste slavnost slibů sledoval a kolik detailů stačil zachytit. Přiznám se, že práce na rozhovoru pro mě byla opravdovým potěšením a také příležitostí znovu si oživit nejen krásnou atmosféru slibů, ale celého podhoubí, z kterého vyrostly. Díky za tuto možnost jako stvořenou k vděčnosti, se kterou se spokojeně ohlíží za uplynulým rokem a pokojně vyhlíží události roku nového.

Ať i vám Pán plní srdce i stránky spokojeností a pokojem.

Odkud pocházíte? Máte nějaké sourozence? Kolik Vám je let?

Pocházím ze „smíšené“ moravsko-české rodiny (tatínek je původem „Hradečák“, maminka patřičně hrdá na své moravské kořeny), a protože oba mají rádi pohyb a změnu, poměrně často se nám měnila adresa trvalého bydliště. Narodila jsem se v Boskovicích a postupem času jsme „docestovali“ do Hradce Králové, kde žijí rodiče dnes. Mně je k dnešnímu dni 30 let a mám ještě o 2 roky mladšího bratra, který pracuje jako manažer v České pojišťovně.          

Jak jste prožila dětství?

Na dětství mám krásné vzpomínky. V naší rodině jsem jediná „černá věřící ovce“, zbytek jsou pohani, jak za časů praotce Čecha, ale se zlatým srdcem. Rodiče se nám dokázali úžasně věnovat. Věděli, jak na nás, a záleželo jim na tom, aby z nás obou vyrostly osobnosti schopné vlastního názoru, slušného chování a schopnosti rozvinout všechny své dary a vlohy. Myslím, že se jim to povedlo.

Jakou školu jste vystudovala? V závěrečné řeči po Vašich věčných slibech jste zmínila, že jste si vzpomněla na Vaší maturitní práci na téma -"Život bez slavností je jako dlouhá cesta bez hospod." A v této souvislosti zmínila, že jste ráda, že na Vaší životní cestě nemáte nouzi o dobré hospody. (Doufám, že jsem Vaše slova moc nepomotal.)

Už od základní školy bylo jasné, že cokoli, co zavání matematikou, nebude moje parketa. Vystudovala jsem tedy humanitní gymnázium v Hradci Králové a poté obor latina-italština na Filosofické fakultě v Olomouci. Doba studia na FF patří k nejkrásnějším v mém životě. Studentský život s filosofickým nádechem, obor, kde se sešli perfektní lidé a profesoři, studijní pobyty v zahraničí (Dolce Italia), hospůdky a kavárničky... a také solidní duchovní zázemí pro pomalé klíčení a objevování duchovního povolání. Dodnes jsem v kontaktu s tímto milým prostředím a přátelství, která se během studií navázala (jak ostatně bylo vidět i na slibech) jsou stále živá. To je úžasný doping do každé životní chmury a tíže.

Jaký byl Váš život před vstupem do kláštera? (V kázání hlavního celebranta během Vašich věčných slibů zazněla informace o Vašich odvolaných zásnubách.)

Byl to život, který měl spád a rád využíval všech nabízených možností. Už od kolébky mi sudičky daly do vínku chuť a radost ze života. A to se muselo projevit. Bavilo mě snad všechno až na ruční práce a kvantovou fyziku... Splnila jsem tatínkův sen (stál totiž u zrodu dívčí kopané v Hradci Králové) a s brankářskou jedničkou na zádech jsem se vychytala do juniorské reprezentace, zajímala jsem se o film, divadlo, hudbu. S báglem na zádech jsem za sebou vláčela skautský oddíl světlušek a v televizi jsem si nikdy nenechala ujít „Prima vařečku“. Těšila jsem se, že se na mě usměje štěstí a já na nějaké z akcí narazím na toho pravého. Konverze, kterou jsem prožila naprosto nečekaně ve 12 letech, mi dala do rukou klíče od skutečného života. Odemykala jsem tu opatrně a tu uspěchaně, ale vždycky s vědomím, že evangelium je radostnou zvěstí o tom, že láska je možná už na tomto světě.

Kdy jste začala pociťovat touhu k duchovnímu povolání a kdy nastal zlom? Inspiroval Vás někdo?

Mé první setkání s Bohem bylo velmi intenzivní. Udělala jsem hlubokou zkušenost s Boží láskou, která má lidskou tvář – tvář Ježíše Krista. Pochopila jsem tehdy, že s Bohem je možné navázat a rozvíjet vztah, tak jako s druhým člověkem. A že podobou tohoto vztahu je vzájemná láska. Moje první křesťanské krůčky byly zahrnuty obrovskou něhou a pozorností ze strany Boží. Myslím, že už v té době si získal moje srdce... ovšem moje hlava měla jiné plány.

Výrazněji jsem duchovní povolání začala pociťovat během studií na vysoké škole. Kolem mě byla spousta věřících přátel, dobře fungující spolčo u kapucínů a hlavně to byl samotný příklad bratří. Do té doby byli pro mě řeholníci a hlavně řeholnice spíš odstrašující případy lidí, kteří se prostě nějak minuli se životem. U kapucínů jsem viděla zblízka, že je možné patřit zcela Bohu a přitom zůstat normální, schopný vnímat realitu a svým životem na ni odpovídat. Táhlo mě to, ale chyběly síly. Rozhodla jsem se proto pro „šalomounské“ řešení a vstoupila do sekulárního františkánského řádu (lidově terciáři) – sdružení laiků, kteří se inspirují františkánskou spiritualitou.

A kdy přišel zlom? V okamžiku, kdy jsem poznala svou životní lásku. Byl pozdní večer, třeba i první máj a na setmělém mostě Ponte Vecchio ve Florencii šeptal jeden Ital jedné Češce, že je od sebe nic nerozdělí... Snubní prstýnek tehdy poprvé okroužkoval můj prsteníček.

Až tváří v tvář upřímné a krásné lásce jsem našla odvahu přiznat si, Komu patří mé srdce.  A musím dodat, že bez boje to nešlo. Po probdělé noci Jákobova zápasu s Hospodinem, došlo konečně na vytoužené ANO k jeho plánu. O měsíc později jsem požádala matku Zuzanu ve šternberském klášteře kapucínek o přijetí do řádu.    

Proč jste si vybrala právě řád Klarisek?

Myslím, že to byla prostě součást Plánu. V okamžiku, kdy jsem říkala Bohu Ano, věděla jsem, kam toto Ano říkám. V té době jsem znala poměrně dobře františkánskou spiritualitu a bylo mi jasné, že je to má krevní skupina... a od kapucínů vede přímá cesta ke kapucínkám. Osoby svatého Františka a svaté Kláry byly a jsou mou duchovní inspirací, takže se žádné velké rozmýšlení nekonalo.

Co říkali/jí na Vaše rozhodnutí rodiče, sourozenci přátelé?

To je poměrně bolavá otázka. Pro každé rodiče je jen pouhý odchod dětí z domu těžký. A tady se navíc jedná o odchod definitivní bez možnosti návštěvy, přímého nebo častého kontaktu (kapucínky jsou klauzurovaný řád), odchod do naprosto nepochopitelného prostředí z nepochopitelného důvodu, s vizí zcela promarněného života. To je bolest nevěřících a přesto milujících rodičů. I po šesti letech, co jsem v klášteře, je to otevřená rána pro obě strany. Chci věřit, že jednou i tato bolest dostane pečeť vykoupení a oslavení. Velkou útěchou je naopak postoj mého bratra, který dokázal vzít celou věc s nadhledem a svou kapucínskou sestru tahá jako trumf z rukávu, když se nějaké  to obchodní jednání zasekne... Zdá se, jako by klauzura náš vzájemný vztah zjemnila a dodala mu punc ryzosti a vzácnosti. 

A moji přátelé?: ze začátku to brali většinou jako vtip, potom jako černý humor, později jako fantasy a nakonec jako love story s happyendem. Bez přátel by byl můj život o hodně chudší.

Proč jste si vybrala právě řeholní jméno Ráchel?

Ráchel je jméno hebrejského původu a znamená „ovečka“. Od maminky jsem věděla, že mi před narozením chtěli dát hebrejské jméno, ale s ohledem na tehdejší dobu, od toho upustili. Mé nové jméno tak má vyjadřovat kontinuitu mezi životem doma a životem v klášteře: nic dobrého, čeho se mi dostalo, nebude promarněno, ale naopak zhodnoceno pro věčnost a nejen pro mě. 

Navíc jméno Ráchel se objevuje v jednom z listů svaté Kláry svaté Anežce české, kde je symbolem kontemplativního (rozjímavého) života. Ráchel je ta, která vždy hledí na to, jak začala; která rychlým během, lehkým krokem, bez klopýtání, jistě, radostně a hbitě kráčí po stezce blahoslavenství... toto dynamické následování Krista mi prostě sedí víc, slova o temné noci...

Jak dlouho jste byla v klášteře, než dozrálo rozhodnutí k věčným slibům. Předepisuje Váš řád nějaké časové období nebo je možné ho stanovit individuálně?

Věčné sliby jsem skládala po 6 letech života v klášteře – což je nejkratší možný termín, jak ho předpisuje naše společenství. (Do 6 let se vejde rok postulátu, 2 roky noviciátu a 3 roky časných slibů). Samozřejmě, že všechny etapy počáteční formace se dají přizpůsobit individuálně osobním potřebám.

Můžete nám alespoň ve stručnosti popsat život v klášteře Klarisek? Popsat Vaše poslání?

Kapucínky jsou kontemplativní, rozjímavý řád. To znamená, že žijí v papežské klauzuře a jejich hlavním životním posláním je modlitba. Modlitba v nejrůznějších podobách. Celý jejich život je uzpůsoben k tomu, aby se mohly modlit. Den se řídí denním řádem, ve kterém se střídá liturgická modlitba s prací, studiem, odpočinkem, vnitřní modlitbou. Vnitřní náplní jejich duchovního života je františkánská spiritualita: tedy duchovnost zaměřená na Krista, jeho lidství a základní tajemství jeho života: vtělení, kříž a Eucharistii.

A kde je Kristus, tam jsou vzápětí i bratři a sestry. Proto je náš život otevřený pro každého člověka, modlíme za nejrůznější úmysly těch, co o modlitbu požádají; i těch, které nám svěří Pán. Měl by to být život v koloběhu lásky. Jednoduše, od srdce k Srdci.

A víc si o nás můžete přečíst na našich webových stránkách www.kapucini.cz odkaz klarisky-kapucínky, jinak ten článek nebude mít konce.    

Co byste vzkázala čtenářům Poutníka?

Na sliby jsem si zvolila dvě hesla. Jedno je od svatého Františka a zní „V lásce, kterou je Bůh...“ a druhé od svaté Kláry: „Syn Boží se nám stal cestou...“. Tak bych chtěla všem „Poutníkům“ popřát, aby dokázali jít v lásce, kterou je Bůh, tou cestou, kterou se nám Syn Boží stal. A pokud vás toulavé boty přivedou někdy k bráně šternberského kláštera, neváhejte a vejděte jako staří dobří známí. Vždyť každá dobrá cesta, musí mít i svou dobrou hospodu.

 Děkuji Vám za rozhovor.

Potěšení je na mé straně. s. Ráchel

 

Foto zdroj: www.kapucini.cz

Cooper