Světové dny mládeže Sydney 2008

Výjimečný týden se nachýlil ke svému konci, stejně tak XX. Světové dny mládeže (dále SDM). Z mlhavého rána se vyklubalo slunečné nedělní poledne 21. srpna 2005, stál jsem společně asi s milionem poutníků z celého světa na Marienfeld poblíž Kolína nad Rýnem. Papež Benedikt XVI. na konci slavnostní závěrečné mši svaté vyhlásil australské Sydney roku 2008 za místo konání příštích SDM. S kamarádem Honzou jsme se okamžitě shodly, že tam tedy rozhodně chybět nebudeme!

Čas plynul jako voda a pouť do Austrálie tu najednou byla ve zcela konkrétních obrysech. Přesto, že se mi hlavou začaly honit různé myšlenky typu „Není to zbytečný luxus, jet na druhou stranu zeměkoule?“, jsem věděl, že se bude jednat o dobrou investici. Rozhodnutí bylo tedy jasné. Jdu do toho. Červenec 2008 SDM v Austrálii! V následujících několika řádcích bych se vám, čtenářům mého blogu zde na Signálech, tedy rád pokusil sdělit některá fakta o této mimořádné události, několik mých postřehů z australského prostředí a z velmi hutného a do detailu promyšleného programu.

Jakou mají SDM historii a o jakou akci se to vlastně jedná? U zrodu stál papež Jan Pavel II. Dle jeho vzpomínek, vznikl nápad pořádat SDM mezi kamarády z mládí a při setkání mladých lidí v Římě o Květné neděli 1984. Jan Pavel II mladé lidi opětovně pozval do Říma. Nějakých 250 000 lidí toto pozvání na Květnou neděli 1985 přijalo. Tehdy bylo rozhodnuto vyhlásit Květnou neděli roku 1986 za první „oficiální“ Světový den mládeže a slavit jej v různých diecézích po celém světě. Papež začal zvát mladé lidi za sebou do různých světových metropolí počínaje rokem 1987 do Buenos Aires. Další místa konání SDM byla Santiago de Compostela 1989, Čenstochová 1991, Denver 1993, Manila 1995, Paříž 1997, Řím 2000, Toronto 2002, Kolín nad Rýnem 2005 a letos Sydney 2008.

Jaká je náplň těchto setkání a jaké možnosti přinášejí? Především je tu rozměr duchovní a vzdělávací. Každý účastník má možnost jistých prohloubení a konfrontací s duchovními. Je to ideální možnost, jak navázat nová přátelství a poznat kulturu hostitelské země.

Pro české poutníky, kterých bylo 220 včetně 15 kněží a 2 biskupů monsignora Jiřího Paďoura a monsignora Pavla Posáda, organizovala účast na SDM Sydney 2008 Česká biskupská konference – sekce pro mládež (dále ČBK), které bych tímto chtěl poděkovat za perfektní přípravu a zdar celé společné pouti. Jednalo se jak o vyčerpávající informovanost více než půl roku před odletem, zorganizování dvou přípravných info víkendů a vytvoření skvělého zázemí v samotné Austrálii. Organizátoři z ČBK samozřejmě spolupracovali s australským přípravným týmem SDM. Nicméně rád bych vyzdvihl, že osobním nasazením našich organizátorů ve spolupráci s českými emigranty vzniklo několik velmi zajímavých akcí a výletů nad rámec SDM.

Do Austrálie jsme odlétali na etapy po skupinách. Někteří z Prahy, jiní včetně mě, z Vídně. Dnem D pro mě byl 4. červenec. S korejskými aerolinkami byl místem mezipřistání ostrov Incheon vzdálený asi 60 km od hlavního města jižní Koreji Soulu, kam jsme dorazili po takřka 11 hodinovém letu a časovém posunu 7 hodin vpřed. Za tuto dobu jsme přelétli část Slovenska směrem na Polsko, Bělorusko dále přes Rusko směrem na Moskvu, pohoří Ural, Novosibirsko dále pak přes Mongolsko a jeho hlavní město Ulánbátar, Čínu, kde se Peking zdál být, co by kamenem dohodil, po té přes Žluté moře. Jak jsme se blížili do cíle mezipřistání, nešlo si nevšimnout, že letadlo oblétalo velkým obloukem jižní výběžek severní Koreji, což nám všem připomnělo jistá fakta o této severní části poloostrova. Rád bych se ještě krádce zmínil o stravě na palubě letadla. Jídla se podávala takzvaně ve dvou verzích – evropské a korejské. Samozřejmě jsme si mohli vybrat, ale jenom do té doby než evropské jídlo došlo. Asijská kuchyně totiž mnohým natolik nesedla, že raději nejedli vůbec. Já jsem ochutnal a snědl vše, co jsem dostal bez vážnějších problémů. Musím snad jen konstatovat, že taková domácí polévka z mořských řas bude jistě lepší než její instantní podoba podávaná v letadle. Po několikahodinovém čekání na letišti Incheon nás čekal další, přibližně stejně dlouhý let přes Východočínské moře, Filipíny, Indonésii a napříč celou Austrálií od severu na jih do Melbourne na této trase s časovým posunem 1 hodina vpřed. Přistáli jsme okolo sedmé hodiny ranní místního času. V tu dobu jsem byl již více než 36 hodin na cestě. Ještě na letišti došlo k jednomu překvapivému setkání. Osobně nás přivítal melbournský biskup monsignore Christopher Charles Prose. S každým si podal ruku a třeba prohodil několik slov. Mněli jsme jistě štěstí, moci se takto alespoň na chvíli setkat, vždyť do Melbourne přejížděli desetitisíce poutníků. Cítil jsem potřebu nějak se vyjádřit k této situaci, proto jsem panu biskupovi při potřásání našich pravic, řekl, že jsme nesmírně poctěni, jeho osobním přivítáním. Načež mi odpověděl, že on je potěšen našim příjezdem. Přestože jsme byli všichni poměrně unaveni, byl to velmi příjemný vstup na australskou půdu.

Melbourne se stalo následující týden našim domovem, kde jsme se účastnili předprogramu SDM, takzvaných dní v diecézích. Naše celá česká výprava byla rozdělena celkem do tří místních farností, kde jsme byli ubytováni v rodinách. Což byla fantastická možnost poznat místní život opravdu zevnitř. Běžný turista nemá šanci něco podobného zažít. Ve farnosti Ringwood jsem našel střechu nad hlavou společně s Frantou a Karlem, se kterými jsem se seznámil až na cestě do Austrálie, u starších manželů Petera a Maureen, kteří vychovali celkem 9 dětí, které měly již své rodiny a doma nebydlely. Pro nás to znamenalo, že jsme měli každý svou místnost. Naši hostitelé nám poskytli skvělé zázemí. Jediné, na co jsme si museli všichni zvyknout, bylo poměrně chladno, jak venku tak vevnitř. U nás v Čechách máme v červenci léto, ale v Austrálii je to přesně naopak. Tento měsíc je nejchladnějším v roce s teplotami přes den zhruba mezi 12 – 16 ºC a v noci se pohybuje okolo 4 – 8 ºC. Protože v ostatních měsících je v Austrálii výrazně tepleji, nikdo si neláme hlavu s tepelnou izolací nebo s komplikovaným systémem vytápění tamních domů. Topí se pouze v centrální místnosti většinou plynovým kotlem. V ložnicích najdete dvě odvětrávací mřížky a pro ty, kterým by byla opravdu zima, jsou celkem běžné vyhřívané postele.

Farní kostel v Ringwoodu společně s přilehlou katolickou školou byl pro nás takový výchozí bod, odkud jsme vyráželi do centra Melbourne na společné akce, jakým byla zahajovací mše na místním fotbalovém stadionu s kapacitou 70 000 míst, dále na bohatý doprovodný program na různé koncerty, taneční párty,…. A samozřejmě jsme objevovali krásy města, kde se nachází Eureka - nejvyšší vyhlídková budova jižní polokoule, i v zimě nádherné botanické zahrady, návštěva australského muzea nám přiblížila mladou a zároveň bohatou historii tohoto kontinentu. Někteří zašli na zápas místního nejpopulárnějšího sportu – australského fotbalu, který je svými specifickými pravidly něco mezi americkým fotbalem a ragby.

Při pohybu městem jsme se dávali do řeči jak s poutníky z různých míst z celého světa tak i s místními, kteří třeba cestovali metrem domů z práce. Jejich reakce byli vesměs pozitivní, zajímali se, odkud jsme,  přáli nám pěkný pobyt atd.. Opravdu jediný negativní postoj, který jsme zaznamenali byl plakátek v ulicích Melbourne vyzývající jménem mladých k demonstraci proti SDM. Hlavním důvodem byl názor považující křesťanské hodnoty za omezující osobní svobodu a organizaci SDM za mrhání penězi daňových poplatníků. Sotva jsme si tento plakátek začali studovat, zastavil se u nás nějaký pán a omlouval se za něj a ujišťoval nás, že jsme tu vítáni. Taktéž nás poprosil o modlitbu za Austrálii, která je považovaná za čtvrtou nejateističtější zemi světa. Myslím, že toto setkání pěkně vyjádřilo mínění australských věřících.

Jedním z celodenních výletů byla zhruba sto kilometrů dlouhá cesta po Gret Ocean Road. Měli jsem možnost vidět největší surfařské pláže světa, na které se i přes zmíněnou zimu surfovalo, nádherné skalnaté pobřeží s dech beroucími přírodními scenériemi. Jakožto suchozemci jsme hojně fotografovali a pořizovali videozáznamy. Vesměs všichni jsme se shodli a přehodnotili svůj postoj k japonským turistům v Praze, jejichž chování nám v minulosti mohlo připadat podivné až směšné. Subjektivně posouzeno, jsme se jim minimálně vyrovnali.

Taktéž jsme se sešli s českými krajany na Šumavě. Toto československé centrum, které je zasazené do nádherné přírody se nachází kousek od Melbourne a bylo založeno roku 1959 knězem Josefem Peksou, který pocházel z Bolešína na Šumavě. Dodnes slouží jako místo setkávání českých a slovenských emigrantů. Byli jsme srdečně přivítáni a myslím, že osobními rozhovory s místními si mnozí z nás dokreslili pohnuté dějiny našeho národa o konkrétní osudy. Někteří se dokonce osobně znají s naším slavným rodákem sýrařem panem Milanem Vyhnálkem pocházejícím z nedaleké Hnátnice.  Po pořízení společné fotografie u stožáru s českou vlajkou a prohlídce okolí byla v místní kapli sloužena slavnostní mše svatá, kterou koncelebrovalo 15 českých kněží, oba čeští biskupové monsignorové Jiří Paďour, Pavel Posád a františkán Ondřej Hrdina. Otec Andrew, jak mu místní říkají, je v Austrálii od roku 1952. Na začátku padesátých let brzo pochopil, že jako řeholník v komunistickém Československu nemá růžové vyhlídky. Emigroval poměrně zajímavým způsobem. Měl totiž francouzské vzdělání a tak předstíral, že je cizinec a z republiky odjel vlakem. Otec Andrew je ve velmi dobré zdravotní kondici. Příští rok na své 90. narozeniny se chystá navštívit svou rodnou vlast. Na závěr slavnostní mše byl na přání místních zpíván svatováclavský chorál. Toto přání vypovídá o skutečnosti, že se stále cítí být Čechy, přestože ti lidé v Austrálii prožili většinu svého života a jsou tam pevně zakořeněni, jejich děti tam již mají své rodiny a natrvalo zpět už se nikdy nevrátí. Večer jsme byli pohoštěni v duchu české kuchyně a za zvuku lidových písní jsme si výtečně zatančili. Kromě krásných děvčat z naší výpravy jsem taktéž vyzval k tanci paní Irenu žijící v Austrálii od roku 1955. Přestože se jedná o dámu a měl bych spíše říci, že již má více zkušeností a nehovořit o počtu let, pro dokreslení prozradím, že ji bylo 78. Ono se totiž nejednalo o žádný zdvořilostní taneček, ale docela jsem se i zapotil. Loni byla prý lyžovat v Krkonoších. Na svůj věk, vitální to žena, klobouk dolů! Na závěr večera jsme zapěli československou hymnu. Místní včetně některých z nás byli dojati k slzám.

Poslední den pobytu pro nás farnost Ringwood uspořádala rozlučkové pohoštění. Ochutnali jsme i klokaní maso. Bylo výborné, připomínalo mi zvěřinu. Po vystydnutí se však stává dosti tuhým. Rozloučili jsme se a poděkovali za všechnu péči a pozornost, kterou nám místní věnovali.

Druhý den nás čekala cesta autobusy z Melbourne, společně s dalšími 50 000 poutníky ze všech koutů světa, do zhruba 850 kilometrů vzdálené Sydney. Tento masivní přesun přinesl jeden z mála organizačních zádrhelů. Jelikož všechny, asi z osmi set autobusů, neměli zavazadlový prostor, rozhodli se organizátoři uspořádat samostatný přesun zavazadel nákladními auty. To mělo za důsledek, že jsme první dny strávené v Sydney své batohy neviděli. Někteří byli opět ubytováni v rodinách, ale většina z nás bydlela v předměstí Stradfield na jedené místní škole. Absence zavazedel se spacími pytli a většinou oblečení nás věru nepotěšila. Místní ovšem velmi rychle zareagovali a dodali nám spousty dek a i vlastního oblečení na chladné noci. Jak jsem se později dověděl, na kamaráda Štěpána nezbyla žádná deka ani nic jiného a tak strávil první noc v Sydney přikryt pouze státní vlajkou. Jinak organizace průběhu setkání jak menších doprovodných akcí tak i těch masových pro statisíce byla perfektní. Dle potřeby byly třeba uzavřeny ulice pro běžnou dopravu, aby mohly procházet davy lidí, všude bylo spousta informačních tabulí a ochotných dobrovolníků.

Náš denní program byl v podstatě rozdělen do dvou částí. Ráno jsme absolvovali katecheze našich biskupů a kněží v českém centru umístěném na jedné katolické univerzitě. Odpoledne se vždy jednalo o nějaký společný program, například zahajovací mše se sídelním kardinálem Pellem v Sydney, slavnostní papežův příjezd lodí nebo páteční křížová cesta. Podobně jako v Melbourne jsme se účastnili bohatého doprovodného programu – koncertů, vzdělávacích tématických seminářů, …… a objevování krás města.

Vyvrcholením byla společná sobotní vigilie a nedělní mše sv. se Svatým otcem na místním dostihovém závodišti Randwick. Letos jsme měli my Češi tři zástupce v mezinárodní liturgické skupince, kteří byli v bezprostřední blízkosti Svatého otce. Marie Štěpánová měla spolu s dalšími šesti mladými lidmi z celého světa ve svých rodných jazycích, příspěvek o sobotní vigilii, svou zkušenost o životě s Bohem a o daru Ducha Svatého, daru moudrosti. Bylo fascinující slyšet češtinu rozléhající se z reproduktorů na tom velkém prostranství. Při jednotlivých svědectvích bylo dle aplausu vždy poznat, kdo čemu rozumí. Noc po skončení vigilie jsme strávili přímo na místě pod širým nebem. Další český účastník Václav Rylko patřil mezi z 24 mladých lidí, kteří byli biřmováni Svatým otcem během závěrečné hlavní mše svaté. Biřmování přijelo 14 Australanů a dalších 10 mladých z celého světa, za každý region jeden. Za střední Evropu to tedy byl Čech Václav Rylko, kmotrem mu byl Filip Landa. Během nedělní promluvy nás papež mimo jiné vyzval, abychom v dnešní době kdy se vedle materiální prosperity šíří duchovní poušť, vnitřní prázdnota, nedefinovatelný strach, skrytý pocit zoufalství, stavěli svůj život na Bohu. Abychom hodnoty, které přetrvávají, svědectvím svého každodenního života předávali druhým.

Po skončení oficielního programu SDM jsme se ještě dvakrát stěhovali. Nejprve do Olympijského parku, kde jsme bydleli pod jednou střechou ve výstavním pavilónu s tisíci dalšími poutníky. Toto provizorní bydlení bylo zorganizováno z prostého důvodu, nebylo totiž možné, aby všechny ty statisíce lidí po skončení programu okamžitě odcestovali. Ten odliv byl samozřejmě postupný. Po uzavření Olympijského parku pro poutníky SDM jsem byl společně s Karlem umístěn do rodiny českých emigrantů k Novotným. Byl to luxus, k večeři pívo vepřo knedlo zelo a jiné speciality české kuchyně. Zkrátka cítili jsme se tam jako doma, jejich byt byl vyzdoben obrazy Prahy, videotéka obsahovala spousty českých filmů, atd. My jsme si tedy spíše povídali mimo jiné o jejich životním osudu. Jednu skutečnost bych velice rád vyzdvihl. Jana, dcera paní Novákové, přestože se narodila až v Austrálii, mluví perfektně česky a i její pětiletý syn na češtině také urputně pracuje. Takovýchto lidí jsem měl možnost potkat více a rád bych jenom podotknul, že dle mého názoru, předávání jazykových znalostí z generace na generaci, v takovýchto podmínkách, není vůbec samozřejmé.

V Sydney jsem se také sešel s Michalem pocházejícím stejně jako já z Dolní Čermné. Michal společně s kamarádem Romanem v Austrálii studují a na živobytí si vydělávají kuchařským řemeslem. Podebatovali jsme o dění u nás doma a o každodenním všedním životě v Austrálii. Kluci nám též dali typy míst, která určitě stojí za návštěvu a kde lze třeba výhodně nakoupit. Strávili jsme spolu velmi příjemný večer.

Hovořím-li tu o pobytu v Sydney, nemohu nezmínit, alespoň krátce, následující dvě stavby. Harbourbridge mimo skutečnost, že nýty na stavbu tohoto mostu byly v třicátých letech minulého století dodány z Československa, mě zaujala ještě jedna věc – na dobu výstavby jeho na dimenzování. Most má osm jízdních pruhů pro auta, dvě železniční trati, cyklostezku a chodník – úžasné! Kladu si jenom otázku, kolik aut v té době jezdilo? Dále pak Sydney Opera House, dnes již 35 let symbol Sydney, výjimečná stavba, zajímavá historie vzniku a průběhu výstavby. Od zaníceného průvodce jsme se dověděli mnohé, já se zmíním snad jen o jednom malém detailu. Pokud se rozhodnete navštívit tento kulturní stánek, nemusíte si lámat hlavu s oblečením. Nevyžadují společenský oděv, ale kladou důraz především na to, aby se návštěvník cítil dobře. Pro někoho to může být oblek nebo večerní róba, jiný zase může preferovat tričko a sportovní kalhoty – není problém. Průvodce si ještě dělal legraci a říkal, že pokud budeme mít na sobě oblečené alespoň něco, tak nás bez problému pustí dovnitř.

Z přírodních krás rozléhajících se v okolí Sydney jsme navštívili Modré hory známé svými rozlehlými kaňony a bujně vegetujícími eukalypty. Úchvatná byla taktéž pěší tůra národním parkem podél pobřeží. Písečné pláže střídaly skalnaté útesy rozmanitých tvarů a dech beroucí scenérie jako z katalogů cestovních kanceláří. Pro velký počet lidí naší výpravy jsme museli mít zvláštní povolení pro vstup do těchto přírodních lokalit, které zařídili čeští emigranti, a při samotné návštěvě jsme se museli pohybovat v menších skupinách. Přestože se tato místa nacházejí v bezprostřední blízkosti Sydney, nebyl tam mobilní signál. Což by byla nevýhoda v případě nějakého úrazu.

Čas našeho pobytu v Austrálii se pomalu naplnil. Utratili jsme poslední dolary, rozloučili se s našimi hostiteli a hurá domů. Čekal nás zpáteční let po stejné trase s malým rozdílem – 22 hodin čekání na letišti Incheon, Soul. Měli jsme z toho trochu obavy, které se ukázaly neopodstatněné. Letecká společnost nás ubytovala v pěti hvězdičkovém hotelu kousek od letiště. K dispozici jsme měli luxusní apartmány, saunu, bazén, místní restauraci, vše v ceně letenky. V hotelové zahradě jsem dokonce objevil i mateřídoušku. Bylo to pro mě překvapení, do té doby jsem se domníval, že se tato rostlina nachází pouze u nás. Celá cesta domů se obešla bez problémů a všichni jsme se ve zdraví vrátili.

Jsem nesmírně rád, že jsem mohl být součástí celé této akce, která neskončila! Svými podněty a myšlenkami pokračuje ve všech poutnících po celém světě dál. Úchvatná představa, k jakým rozměrům dopadu dochází. Nemyslíte? Ať již jste jakéhokoli vyznání nebo snad ateisté, ze srdce bych vám všem přál něco podobného zažít.

 

 

V článku bylo citováno a byli použity informace z: knihy „Svědek naděje autorizovaný životopis Jana Pavla II“ od Georga Weigela a Tiskové konference o oslavách Světových dní mládeže uspořádané 8. července 2008

Cooper